~ 430–500 nm, ~ 700–600 THz

/

kurátorka_Jana Písaříková

host_SreenSaverGallery (Tomáš Javůrek & Barbora Trnková)

fotografická spolupráce_Studio Flusser

/
V posledním roce se tvorba Jany Bernartové soustředí na výzkum barev a proměnlivosti jejich digitálního zobrazení. K tomuto tématu odkazuje i samotný název výstavy, pod kterým se skrývá vlnová délka a frekvenční rozsah modré. Princip autorčiných dosavadních realizací byl tak postaven na sledování skutečnosti, že pokud změníme nosič zobrazení, promění se tím i barva samotná. Ten stejný typ barvy bude vypadat jinak na obrazovce telefonu, počítače nebo vytištěného listu papíru. Doposud si pro své instalace vybrala modrou a k ní kontrastní červenou. Zatímco červená je sama o sobě lákavá svou vášnivou vyzývavostí a širokým uplatněním v rámci současné spotřební kultury. U modré ji zaujal odstín, který některá ze zobrazovacích zařízení používají ve svém výchozím nastavení během spuštění nebo při nastavení v úsporném režimu. Zajímavé je i to, že se volně překrývá s ultramarínem, odstínem modré majícím své pevné místo v dějinách umění. V případě obou barev ovšem dochází k očistnému vyrušení jejich symbolických i historických konotací. Zpřítomňují se přízračně minimalisticky, a kdybychom snad o barvách mohly říct, že jsou „nahé“, bude to právě v této instalaci.

V kontextu média malby se v 70. letech objevil pojem nulový bod obrazu. Vztahoval se k autorům, kteří ve své práci tematizovali médium obrazu ve smyslu zkoumání jeho rámu, povrchu, jeho autonomní existence bez vztahování se k čemukoli mimo obraz samotný. V práci této autorky bychom mohli hovořit o nulovém stavu digitálního obrazu. Barva se zde stává nástrojem jeho zviditelnění. Obrací pozornost diváka k digitálnímu nosiči a jeho zobrazovací ploše. Z dálky více než padesáti let k nám tak doléhá ikonické konstatování Marshalla McLuhana: „medium is message.“ V tomto případě se zprávou stává také barva. Lépe řečeno, hyperbarva – virtuální, sama o sobě neexistující, jen se neustále aktualizující v závislosti na hostitelském médiu. Paradoxně, ačkoliv se autorčin přístup opírá o studium teorie barev a zájem o fyziognomii jejich vnímání, v důsledku mají její instalace spíše mystický a hypnotizující, než racionální účinek. Konceptuální umělci jsou spíše mystikové než racionalisté. Docházejí k závěrům, které logika nemůže dosáhnout, prohlásil kdysi minimalista Soll LeWitt.

Samotná instalace je složena ze dvou základních prvků. Prvním jsou lightboxy evokující barevnou fotografii, včetně odkazu na původní podmínky focení, kde se mixují reálné barvy s barvami digitálními. Ovšem fotografie jako taková by měla světlo buď pohlcovat, nebo odrážet. Vystavené lightboxy tento princip simulují a ve skutečnosti jsou pouze prozářené. Druhým stěžejním prvkem výstavy je abstraktní video projekce. I ta je postavená na iluzorní situaci. Video snímající ultramarín na první pohled pulsuje – ovšem tento pohyb / šum není skutečný a nevznikl ani postprodukcí. Jedná se o poruchu v zobrazení spojenou s vlnovou délkou a frekvencí modré.

Od dosavadních projektů se tato výstava liší také tím, že konstantní přechody barev mezi médii jsou zde doplněny ještě o jednu remediační vrstvu. Je jí přenos projekce z výstavy do galerie ScreenSaverGallery. Jedná se o projekt Barbory Trnkové a Tomáše Javůrka. Před pěti lety se tito autoři rozhodli přemístit svou uměleckou a kurátorskou činnost do virtuálního prostoru. ScreenSaverGallery spočívá v aplikaci, kterou si lze zdarma stáhnout do svého počítače na webu: http://screensaver.metazoa.org/ a která po zapnutí spořiče obrazovky spouští aktuálně zastoupené dílo.

Jana Písaříková