Červená jako Ferrari

/

instalace, mixed media, 2017, Strom Art Gallery

Cyklus Tekuté krystaly RGB

Kurátoři výstavy Petr Kamenický a Markéta Žáčková

 

Ještě nikdy nebyla výstava ve Strom Art Gallery tak výrazně minimalistická nebo spíše reduktivní jako aktuální projekt Jany Bernartové opatřený názvem plným příslibů: Červená jako Ferrari. Tento speciální odstín – rosso corsa – byl od dvacátých let používán na věhlasných italských závodních automobilech. Autorka však zdaleka nepracuje pouze s vizuální atraktivitou červené či s její globálně účinkující „komoditností“. Naopak: soustředí se na neurčitost či nestálost konkrétní barvy v závislosti na dílčích technických podmínkách, individuálním vnímání a fyziologických předpokladech. Rozpor mezi virtuální existencí digitální – v daném případě modré – barvy a jejími materiálními podobami po důkladném průzkumu představila už v rámci tří letošních výstavních projektů: Tekuté krystaly R0G0B255 (Galéria Plusmínusnula v Žilině), Výchozí nastavení (galerie Altán Klamovka v Praze) nebo Ultramarín extra blue(Galerie Kaplička v Jablonci nad Nisou).

Otázku barvy tedy Jana Bernartová sleduje dlouhodobě. Konkrétněji ji zajímají možnosti jejího definování či kategorizace v exaktních parametrech, které vůči reálným výstupům opticky selhávají. Tato disproporce očekávání a provedení se intenzivně projevuje speciálně v digitálním prostoru. Právě v něm totiž pociťujeme jako nepřípadné, že neexistuje dokonalé naplnění předem daného kódu. Předpoklad univerzální podoby barvy se hroutí v závislosti na charakteru média a „individuálních“ vlastnostech technických zařízení, která používáme. Ani standardizace nemůže být nikdy dokonalá.

Důležitým prvkem, který v tvorbě Jany Bernartové figuruje jako dlouhodobá konstanta, je princip chyby, což je samozřejmě oblíbeným tématem současného umění. Autorka se pak soustředí především na stopování chyb v digitálním světě, který máme tendenci vnímat jako dokonalou umělou entitu předčící lidské možnosti. V tomto smyslu tedy zpochybňuje technooptimismus v roli zásadního ideového konceptu dvacátého století nahrazujícího víru v Boha vírou v nadosobní platnost exaktních, technických věd. Naděje v ideální společenské uspořádání je už přežitá, ale to, co z uvedeného konceptu přetrvává i nadále, je důvěra v technický pokrok, jenž zůstává hnací silou i v současné neoliberální společnosti.

Výstavu lze vnímat i jako průvodce fenoménem barvy, jenž má ovšem výhradně synchronní povahu a důsledně se proto vyhýbá ikonografickým výkladům červené v dějinách umění. Jana Bernartová sleduje „pouze“ aktuální kulturu spotřeby, zboží, které nese kvalitu společenské reprezentace a materiálního luxusu.

Překvapivým rozměrem autorčina přístupu je badatelská důkladnost, s níž sleduje zvolené téma, k němuž si opatřuje rozsáhlé rešerše a vytváří si tak poctivou teoretickou základnu. Tu je ovšem schopna redukovat i ironizovat. V předcházejících projektech se Jana Bernartová věnovala modré coby „základní“ barvě digitální éry. Aktuální přestup na červenou rozšiřuje její záběr o moment historické legendy, která pracuje i s motivem „před-digitálního“ světa.

Takřka barokní protiklad „vyzařující versus pohlcující“ je stále platný, jakkoli autorka úmyslně neoperuje s historizujícími, ikonografickými ani psychologizujícími interpretacemi. Co se však jeví v „mediálním moři a jeho fragmentárnosti“ jako nezpochybnitelné, je to, že označované, to jest název barvy ve vzorníku vyjádřený shlukem písmen a číslic, je jedinou neotřesitelnou skutečností. Jinými slovy: označující získává absolutní převahu nad označovaným, které se nám mefistofelsky zjevuje v mnoha různých podobách, daných ničím jiným než charakterem zprostředkování: jednou je „výchozí barva kodifikovaná ve vzorníku“ usídlena v digitálním prostoru, v laserovém paprsku nebo v nátěru stěny, jindy v tisku. Pokaždé je však jiná – množina denotátů je přeplněná. Obligátní „what you see is what you get“ tedy nikdy neplatilo a platit ani nemůže.

Markéta Žáčková