Love, Death & Blue

/

Instalace rozšiřuje cyklus Tekuté krystaly RGB, který propátrává možnosti zobrazení barev. Výchozí úvahu o tom, že digitální barva není ve svém zobrazení nikdy přesná, a naopak existuje v tisíci inkarnacích, posouvá současná výstava k analogovému soupeření. „Tradiční“ grafiky spojené s barevnými tabulkami, které slouží ke kalibraci tištěných výstupů, se podobně jako zdánlivě dokonalý systém PC digitálních barev snaží překročit hranici přesnosti svého média.

 

Pátráme po nuancích modré barvy, která se pojí s naší postinternetovou situací, se zaměnitelností virtuálního a reálného světa, která je také barvou oblohy, vody a nekonečna, ovšem i barvou pravice či represivních složek státu. Název výstavy je parafrází názvu populárního seriálu z dílny Netflix, jehož epizoda Zima Blue vypráví o umělci, který hledá usilovně smysl umění a života, opouští realistické zobrazení, nachází abstrakci, nachází modrou a transformuje se z robota v člověka a zpět. Stejně tak výstava nalézá modrou jako výchozí barvu digitálního věku a pracuje s ní od škály analogového tisku, artefaktu až k digitálnímu zobrazení, modrému zvuku, modrému světlu a konceptu robota a jeho práv. Jednotlivé pomyslné kapitoly výstavy přechází od tématu zobrazení digitální barvy, která je vždy závislá na svém zobrazujícím médiu a nikdy není přesná, k tématu zvuku jako nosiči barvy nebo zvuku bez obsahu. Další vrstvou je uvažování o vyzařovaném modrém digitálním světle obrazovek. Toto vysoce energetické viditelné světlo (HEV) se stalo esenciální součástí našich životů, přičemž zatím přesně nevíme, jak jej náš organismus absorbuje a nakolik může být škodlivé nebo prospěšné.

 

Projekt Jany Bernartové vychází z jejího dlouhodobého zájmu o fenomén barvy, z jejího zaujetí tím, jak se nám barva jeví v různých technologických a kulturních souvislostech a jak ji ovlivňují fyziologické limity našeho vnímání. Tato výstava je v určitém smyslu vyvrcholením autorčina zájmu, neboť svůj umělecký výzkum rozšiřuje o kurátorskou činnost. Jana Bernartová oslovila umělce a teoretiky, aby pro výstavu vytvořili speciální „věc o modré“. Často je nechala fluktuovat mezi teorií a uměleckým vyjádřením, respektive rozpouštěla hranice těchto oblastí. Text tak není určený jen pro papír, pro čtení, ale dá se i zfilmovat nebo zperformovat. Zvuk se dá analogicky vnímat jako barva. Výstava je kolektivní diskusí nad tématem modré barvy.