Minimal Difference

/

Tato skupinová výstava představuje práci tří autorů, Jany Bernartové, Václava Krůčka a Pavla Mrkuse. Autoři si za její název zvolili Minimal Difference, což značí – jak zmiňuje Pavel Mrkus v rozhovoru ve stejmojmenné publikaci – „rozdíl ve stavech jednoho okamžiku od druhého, který v rozměrech lidského vnímání může být nepostřehnutelný“. Součástí výstavy jsou nová díla či na místě počítačem generovaná projekce, které se systematicky vztahují k tomuto motivu. Zdůrazňují nepatrné posuny, jemné nuance a odchylky, jež se dnes, na prahu 21. století rámovaného technologiemi, stávají běžnou, lehce přehlédnutelnou každodenní normálností. Výraz minimální lze v případě těchto autorů vztáhnout také na způsob jejich formálního vyjádření. Práce je založena až na asketicky omezeném a věrném používání limitovaného množství formálních prostředků. Autoři stupňují svůj nárok na diváka také strohostí a přísně vedenou instalací.

 

Pro Janu Bernartovou je charakteristická inspirace vizualitou digitálního a virtuálního světa, její díla existují fyzicky a v některých případech jako softwarová. V nedávném projektu Nula jedna se inspirovala emailovou korespondencí, ve které se obsah zprávy rozsypal do množství dat. Autorka se za pomoci operačního systému následně snažila tato data přečíst a získaný vizuální materiál posloužil jako předloha k dalším dílům. V expozici výstavy Minimal Difference navazuje na svůj projekt Tekuté krystaly RGB představený v Galerii města Blanska. Z galerie bylo streamováno video zachycující pigment ultramarínu do internetové virtuální galerie ScreenSaverGallery. V Kvalitáři je pak prezentován výběr z těchto záběrů v podobě lightboxů s názvy ve formě číselného označení generovaného automaticky při ukládání jpegů, například Stream 0.00004900 1517478834, Stream 0.00008100 1517479399 atd. Mezi jednotlivými boxy sledujeme jen nepatrné proměny pigmentu, které jsou o to hůře viditelné, čím je kvalita obrazu nižší. Rozpor mezi novými technologiemi a nízkou kvalitou podkladů je jedním z nejvíce dráždivých momentů celé její instalace, i obecně v kontextu tvorby Bernartové, založené na téměř dokonalé preciznosti. Zároveň zde kriticky naráží na gesto francouzského modernistického umělce Yvese Kleina, který si pod označením IKB (International Klein Blue) přivlastnil právě čistý ultramarín a používal jej při svých uměleckých realizacích. Nebo spíš, co jej následovalo. Jeho počin se natolik vryl do dějin umění, že postupem času jakákoliv modrá blízká IKB vyvolávala a stále vyvolává tuto asociaci. Bernartová tak připomíná problematičnost reinterpretace a technologické reprodukce jedinečnosti této barvy. Zadáme-li IKB do internetového vyhledávače, zobrazené monochromy Yvese Kleina se od sebe barevně liší, zároveň se mezi nimi objevují díla, ale i oblečení a módní doplňky inspirované IKB, které však s originálním odstínem nemají nic společného. Jednak tu jde o neschopnost technologií věrně přenést odstín, ale i přivlastnění si této modré širší veřejností, která ovšem paradoxně nepovažuje za důležité držet se originálního odstínu. Je překvapivé, že dílo Bernartové působí přesvědčivě malířsky, přestože se od počátku pohybuje ve sféře nových médií.

Monika Čejková