Rastr NULA #heroine

/

Cyklus Parametrická digitální struktura

Rastr NULA #heroine1
výšivka, 21,2 x 29,2 cm, 2018

Rastr NULA #heroine2
výšivka, 24,4 x 35 cm, 2018

Rastr NULA #heroine3
výšivka, 24,4 x 35 cm, 2018

/

Odcizený email

„Bylo to v Paříži, u přítele C. Augusta Dupina, v zadní komůrce jeho pracovny ve třetím patře, v Rue Donot 33, okres St. Germain, byl bouřlivý podzimní večer, krátce po setmění, a já jsem prožíval dvojí slast najednou – přemítal jsem a pokuřoval z pěnovky.“ (Odcizený dopis, Edgar Allan Poe)

Jedním z úplně prvních detektivních příběhů je povídka Odcizený dopis (1844) od Edgara Allana Poea. Hlavní postava, C. Auguste Dupin, jakýsi předchůdce soukromých detektivů, se snaží odhalit dopis, kterým zákeřný ministr D. vydírá nejmenovanou dámu. Od začátku příběhu víme, kdo je viníkem, a známe i roli dopisu. Nevíme ale, kde je a co je jeho obsahem.

Dupin nakonec nalezne dopis ledabyle zastrčený v pouzdře na navštívenky přímo na krbu a chytře jej zamění. Jeho výhodou oproti běžnému policejnímu vyšetřování je jeho snaha vžít se do perspektivy a přemýšlení zločince.

Když se přesuneme o necelá dvě století kupředu do současnosti, můžeme se zamyslet nad dnešní komunikací po internetu. V případě emailů, které přijímáme a odesíláme každý den, jsme možná v opačné pozici než detektiv hledající dopis.

Víme, kde naše emailová korespondence je, a známe její obsah. Co možná ale netušíme je, jakou mají obecnější roli či moc a kdo tuto moc kontroluje, kdo je oním viníkem.

Výstava Jany Bernartové Nula jedna nás zve k takovému detektivnímu případu. Autorka obdržela email, kterému chyběla některá data. Zdrojový kód emailu nechala otevřít operačním systémem a získala vizuální materiál, který můžeme vidět.

Když se díváme na jednotlivé obrazy, textury a linie, můžeme snadno sklouznout k důrazu na formalismus a snad i podlehnout jejich kráse. Ale právě formalismus a abstraktní umění dnes nabývá nového charakteru a významu.

Nejde o krásu a abstrakci, která by hledala autonomní, líbivé tvary a formy. To, na co se díváme, má především další vrstvu v digitálním kódu, datech, ale i samotných emailech. Abstrakce na papíře odpovídá abstrakci současné komunikační technologie a moci algoritmů.

 

Etika a estetika dat

„Ale čím déle jsem přemýšlel o ministrově smělém, strhujícím, vytříbeném ostrovtipu a okolnosti, že musí mít dokument neustále po ruce, chce-li ho výhodně použít, a dále o nezvratné jistotě, že dopis není schován v dosahu běžného prefektova pátrání – tím pevněji jsem věřil, že se ministr při ukrývání dopisu uchýlil k prozíravému, chytrému kroku, totiž že se list vůbec nepokusil ukrýt.“

Vzhledem k proměně našich společností vlivem internetu a mnoha dalších technologií je otázkou, jak proměňují naše možnosti nejen komunikovat, ale i jednat; jak mění naši etiku. Stejně tak detektivní příběhy předznamenané Edgarem Allanem Poem se soustředí na spravedlnost, na identifikaci toho, co je zlé a dobré.

Jaký etický postoj tedy máme zaujmout, například vzhledem k algoritmům, které každodenně ovlivňují náš život, například skrze sběr dat a následnou predikci našeho chování a akceleraci konzumerismu? Jak se máme konfrontovat se zločinem a nespravedlností, když sami nejsme detektivové jako Sherlock Holmes, nebo Auguste Dupin?

Jednou z možností je paradoxně estetický postoj. Ten není v protikladu s tím etickým. Nespočívá v okouzlení „krásou“, ale spíš v určitém odstupu, ve změně pohledu a hlavně ve větší citlivosti. Když využijeme tento „estetický přístup“, přestaneme vnímat pouhé fungování věcí a začnou se odkrývat další souvislosti.

Pointou celé povídky Odcizený dopis je právě způsob skrývání. Policie nenašla dopis, protože „nebyl schovaný“. Případ je podle Dupina „divný a zároveň jednoduchý“. Stopám či důkazům totiž rozumíme, jen pokud je vidíme jako stopy a důkazy. Skrýt tedy nemusí znamenat jen schovat, ale také zaměnit význam.

Umění často využívá tuto strategii záměny, nebo také již existující předměty a významy. Funkční věci, jako třeba email, jsou chápány esteticky. To ale neznamená, že bychom měli vnímat jen jejich „krásu“ a zapomínat na kontext a jejich podstatu, spíš naopak.

Když se konečně vrátím k emailu a online komunikaci, nejdůležitější je si uvědomit, že to nejsou pouze nástroje a komunikační kanály, které bychom jednoduše využívali. Naopak jsou to právě technologické a mediální podmínky, které utváří naši subjektivitu, to, kým vlastně jsme.

Umělecké projekty Jany Bernartové se vydávají právě do tohoto prostoru estetiky nových médií, digitálních technologií a dat. Nejde pouze o formální nebo abstraktní obrazy, ale o reflexi toho, co data jsou, a hlavně co dělají.

Kdykoli jsme online, nakupujeme, píšeme zprávy nebo sami online pracujeme – naše aktivita je zaznamenávána, vyhodnocena, prodána a použita. Abstrakce obrazů, které vidíme, odpovídá abstrakci nás samotných.

Václav Janoščík